Příběh z komunity
Elea: Diagnóza pro mě byla velkou úlevou
„Přestala jsem se ptát, proč jsem taková, a začala jsem hledat, co můj mozek potřebuje a jak k sobě být laskavější.“
6 min · Text: Tu Anh (Kiki) · Ilustrace: Veronika Ngo

Elea je ambasadorkou projektu Muôn Màu. Diagnózu ADHD dostala až v dospělosti, po letech, kdy navenek působila schopně a uvnitř byla vyčerpaná. Svůj příběh sdílí, aby se v něm mohli poznat i další – a nebáli se hledat odpovědi.
Dětství
V dětství jsem byla hrozně zvědavá, zapomnětlivá a neposedná. Emoce jsem vnímala velmi intenzivně. Když byl na mě někdo hodný, pamatovala jsem si to hodně dlouho. Když se mi někdo vysmál, zůstalo to se mnou ještě roky.
Snadno jsem se nadchla, ale zároveň ztratila zájem. Když věci nešly rychle, začalo mě to frustrovat. Rodina si myslela, že jsem jen příliš citlivá a netrpělivá.
Škola
Ve škole jsem musela vynaložit obrovské množství energie jen na to, abych nerušila a na nic nezapomněla. Na střední škole se nároky ještě zvýšily; zvenku jsem vypadala jako normální studentka, ale uvnitř jsem měla pocit, že se neustále snažím doběhnout ujetý vlak. Chodila jsem do školy už na sedmou ráno k panu uklízeči, abych doháněla resty.
Myslela jsem si, že prokrastinace znamená, že mi na tom nezáleží. Ale záleželo mi hodně. Někdy mi na něčem záleželo tak moc, že jsem nebyla schopná ani začít. Neutíkala jsem před prací. Utíkala jsem před pocitem zahlcení.
Naučila jsem se však působit schopně. Lidé vidí jenom výsledek, a ne ten chaos za tím.
Dospělost a diagnóza
Tenhle koloběh pokračoval i v dospělosti, kdy jsem pracovala jako lektorka angličtiny.
Byla jsem dobrá v předvídání potřeb druhých, ale uvnitř jsem byla neustále vyčerpaná. Tušila jsem, že bych mohla mít ADHD, ale nechtěla jsem si to přiznat.
Zlom nastal, když jsem si později přečetla článek od ženy s ADHD, ve kterém jsem se úplně poznala. U paní psychiatričky jsem ještě pochybovala a říkala si, že přeháním, ale nakonec jsem testem prošla s vyznamenáním.
Diagnóza pro mě byla velkou úlevou. Přestala jsem se ptát, proč jsem taková, a začala jsem hledat, co můj mozek potřebuje a jak k sobě být laskavější.
Dnes
Dnes pracuji jako výkonná asistentka a zjišťuji, že mi ADHD v mnoha věcech pomáhá – jsem dobrá v krizových situacích, rychle řeším problémy, všímám si detailů a dokážu dobře číst situace i nálady lidí. I když stále bojuji s časovou slepotou, rutinou a zahajováním i jednoduchých úkolů, naučila jsem se s tím pracovat.
Lidem, kteří se v tom poznávají, bych vzkázala, aby se nebáli hledat odpovědi. Největší úlevou totiž není samotná diagnóza, ale to, že konečně porozumíte sami sobě.
Co je ADHD?
ADHD (Attention Deficit Hyperactivity Disorder) je neurovývojová odchylka, která plyne z odlišného vývoje a fungování některých oblastí mozku – zejména sítí odpovědných za pozornost, motivaci, plánování a sebeovládání. Mezinárodní klasifikace nemocí MKN-11 ji řadí mezi neurovývojové poruchy pod názvem porucha pozornosti s hyperaktivitou.
Typickými příznaky podle MKN-11 jsou:
- nepozornost
- hyperaktivita
- impulzivita
Jde o velmi variabilní poruchu a u každého se může projevovat jinak. Příznaky však musí trvat nejméně 6 měsíců a lze je sledovat už v dětství.
ADHD má přibližně 5–8 % dětí; v dospělé populaci se výskyt odhaduje na 2,5–4 %. V dětství je diagnóza výrazně častěji stanovena u chlapců (zhruba 3 : 1), mimo jiné proto, že u dívek se příznaky projevují mírněji a méně nápadně nebo převládá samotná nepozornost bez fyzického neklidu. V dospělosti se poměr výrazně vyrovnává (přibližně 1,5 : 1).
ADHD nelze „vyléčit“. Je to stav, se kterým se dá naučit efektivně pracovat – pomocí psychoterapie, farmakoterapie a úpravy prostředí. Pokud se v popisu poznáváš, obrať se na praktického lékaře, psychiatra nebo klinického psychologa. Online testy diagnózu nenahradí.
O projektu Muôn Màu
Muôn Màu, v překladu „tisíc barev“, otevírá téma duševního zdraví a neurodivergence ve vietnamské komunitě v Česku. Pomocí osobních příběhů, umění a komunitních setkání pomáháme bořit stigma spojené s duševními problémy a vytvářet prostor pro sdílení.
Navazujeme na předchozí aktivity TAMly a chceme vytvořit bezpečný prostor pro tvorbu a sebevyjádření – místo, kde můžeme skrze umění mluvit o tom, co prožíváme, co nás formovalo a co běžně zůstává skryté. Protože někdy slova nestačí a barva, obraz nebo samotný proces tvorby řekne to, co se těžko vysvětluje nahlas.
V rámci projektu:
- tvoříme společně s účastníky a ambasadory
- zachycujeme osobní příběhy a zkušenosti
- otevíráme témata neurodivergence a duševního zdraví
- propojujeme umění, dialog a komunitu
- připravujeme výstavu, workshopy a další vzdělávací výstupy
Projekt jsme představili 6. 10. 2026 ve Skautském institutu v Praze. Tvoří ho Kiki, Veronika, Anna, Eli, Linda a Nhi. Muôn Màu je solidární projekt podpořený Evropským sborem solidarity a spolufinancovaný Evropskou unií.
Otázky k zamyšlení
Na otázky můžeš odpovědět anonymně. Odpovědi zveřejníme, až je tým TAMly zkontroluje.
Poznáváš se v některé části Eleina příběhu? Ve které?
Co ti pomáhá, když tě úkol zahltí ještě dřív, než začneš?
Komu ve svém okolí můžeš o svém prožívání říct?
Pokud máš podezření na ADHD, svěř se praktickému lékaři, psychiatrovi nebo klinickému psychologovi. Online test diagnózu nenahradí.
Pravidla sdílení
- Anonymně – bez jména a osobních údajů.
- S respektem – bez urážek, nenávisti a útoků na ostatní.
- Sdílej za sebe – vlastní zkušenosti a názory.
- Chráníme soukromí – nesdílej citlivé údaje o jiných lidech.
Zdroje a literatura
- Theiner, P. (2012). ADHD od dětství do dospělosti. Psychiatrie pro praxi, 13(4), 148–151. www.psychiatriepropraxi.cz ↗
- ÚZIS ČR. (2026). 10. revize Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN-10). www.uzis.cz ↗
- ÚZIS ČR. (2026). 11. revize Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN-11). www.uzis.cz ↗
O projektu
Muôn Màu 2026
Projekt propojující umění, osobní příběhy a osvětu o duševním zdraví a neurodivergenci ve vietnamské komunitě. Vytváří prostor pro sebevyjádření, sdílení a vzájemné porozumění.
Zjisti více o projektuJak se ti tento obsah líbil?
★ 5,0 z 5 · 1 hodnocení


