České babičky a vietnamská vnoučata

Většina vietnamských rodičů tráví drtivou část svého dne v práci. Péče o děti se tak přesouvá mimo domov – do kuchyní, obýváků a zahrad českých babiček (Souralová, 2015a). Rodičovství se odehrává na pracovním trhu, kdy vysoká časová náročnost vlastního podnikání dále vede k delegování péče na další osoby. Tato skutečnost je podpořena také společenskou a politickou normou ve Vietnamu, kde je rodičovská dovolená stanovena na čtyři až šest měsíců. Zvyklostí je využívat k hlídání prarodiče v důchodovém věku, aby se osoby v produktivním věku mohly podílet na obživě rodiny. Migrace první generace však omezila možnosti využít k hlídání potomstva rodinné sítě (Alber & Drotbohm, 2015). Z tohoto důvodu se vietnamští rodiče obracejí na české babičky a české tety. Jedná se o ženy, které jsou převážně v důchodovém věku, není to však podmínkou. Z tohoto faktu vychází i jejich dvojí pojmenování – pro některé z nás se jedná o babičky, pokud jsou starší než naši rodiče. Pro jiné se jedná o tety, pokud jsou ve věku našich rodičů. V tomto článku používám převážně pojmenování babičky, nicméně tím odkazuji k oběma těmto skupinám.

Jedním z důvodů, proč rodiče vyhledávají osoby v důchodovém věku, je především víra v to, že v důchodu mají více času na hlídání dětí (Souralová, 2015b). Péče o vietnamské děti je totiž podstatným časovým závazkem; Souralová (2020) mluví o dvou hlavních modelech hlídání. Prvním z nich je bydlení u babiček a setkávání se s rodiči některý den v týdnu (například o víkendech). Druhým je pobývání u babiček přes den a návrat k rodičům večer po práci. Z těchto dvou modelů hlídání, které se u vietnamské populace běžně vyskytují, je zřejmé, že část výchovy dopadá na bedra babiček a tet. Pro druhou generaci Vietnamců v ČR tato část zahrnuje zejména vrůstání do české kultury. I to dalo vzniknout generaci, která slaví Tết i Vánoce zároveň. Přestože nelze celý kult slavení Vánoc přisoudit pouze babičkám a svou roli zde samozřejmě hrají i další sociální činitelé (jako je škola, vrstevníci, ale také celková globalizace), pro mnoho z nás se právě babičky staly průvodci ve světě českých tradic.

Průvodcovstvím ve světě českých tradic utvářejí babičky klíčové vzpomínky pro tvorbu podvojné identity, která v mladých Vietnamcích tak silně rezonuje. Když jsem v rámci své bakalářské práce dělala rozhovory s mladými vietnamskými dospělými, patřily babičky a tety mezi nejčastěji jmenované osoby, které jim skrze bezpodmínečné přijetí pomáhaly navigovat jejich podvojnou identitu (Kotlárová, 2025). Podvojná identita nevzniká jen mezi dvěma kulturami. Vzniká také mezi dvěma rodinami. Běžným jevem se stává to, že se mladí Vietnamci identifikují jako součást rodiny svých českých babiček a tet (Souralová, 2020). Tímto vztahem však nenahrazují vztah se svými pokrevními prarodiči, naopak jsou obohaceni o existenci ve dvou rodinných systémech zároveň. Vztah s nepokrevními babičkami je budován skrze společně trávený čas. Čas s prarodiči z Vietnamu naopak bývá kratší a vzácnější (Souralová, 2020).

České babičky plní také další výjimečnou roli. Díky vzniku tohoto nepokrevního vztahu mezi českými babičkami a vietnamskými vnoučaty se totiž stávají také kotvou pro mladé Vietnamce v českém prostředí. Společné vzpomínky obou skupin vytvářejí základ pro to, co považují za „svou českou část“. Neopomenutelná je však i jejich role vůči vietnamským ženám. Mnoho vietnamských rodičů z první generace přichází do Čech s představou, že zde nezůstanou navždy. Cílem se nestává pobyt v Česku, nýbrž návrat do rodné země. Z tohoto důvodu mnoho členů první generace nespatřuje výhody v naučení se českého jazyka a vytváření blízkých vztahů s členy majority (Souralová, 2020). České babičky, které zahrnují potomky vietnamských žen do svých rodin, se mohou stávat průvodci v české kultuře také pro ně. Nenahrazují pozici matek těchto žen, nýbrž se i pro ně mohou stát kotvou pro orientaci v českém prostředí. Například při dělání domácích úkolů, kdy mnohé úlohy spoléhají na znalost českých reálií a zvyklostí (zejména v prvouce či vlastivědě).

Tento vztah není zajímavý jen na osobní rovině. Ukazuje také, jak se v Česku proměňuje samotná představa péče. Běžný model chův v zahraničí sestává ze žen z majoritní společnosti, zpravidla s vyšším socioekonomickým statusem, které si na hlídání svých dětí najímají migrantské ženy (Souralová, 2020). Česko-vietnamský model však tuto představu zcela převrací. Vietnamské ženy, které migrovaly do Čech, spatřují jádro své mateřské role v opatření zdrojů pro své potomky, a proto vyhledávají chůvy. A to i přes svůj potenciálně nižší socioekonomický status (zejména v raných fázích migrace). Naopak babičky či tety jsou ženami z majority, které v důchodovém věku nemusely existenčně záviset na tomto zdroji obživy. Svou motivaci shledávaly spíše v radosti z péče o děti (Souralová, 2015a).

Zkušenost, kterou vám předkládám, není univerzální pro celou druhou generaci Vietnamců v Čechách. Je pravděpodobné, že se s českými tetami či babičkami členové druhé generace setkávali, nicméně ne vždy dojde k vytvoření nepokrevních rodinných vztahů. V některých případech je primární rolí těchto pečovatelek předat vietnamským dětem znalost českého jazyka, nikoliv dlouholetá péče. Nepokrevní rodinný vztah však nemusí vzniknout ani tehdy, když k dlouholeté péči dojde. To však nemění skutečnost, že české babičky a tety jsou významným fenoménem pro česko-vietnamské vztahy.

Budování takových vztahů vede k tomu, že dnes můžeme jíst guláš i phở se stejnou láskou, která na jazyce zanechává chuť vzpomínek na dětství. Ne proto, že bychom si museli vybrat mezi dvěma světy, ale proto, že jsme se naučili žít v obou zároveň.

Vyber odpověď – hned uvidíš, jestli je správně, a proč.